Reklama
 
Blog | Ludmila Dvořáková (Chábová)

A proč vůbec chcete tu diagnózu vědět?

Tak jsem si říkala, že budu psát do blogu nejen negativní, ale i pozitivní zkušenosti a zážitky, komentáře, glosy. Ale Včerejší příhoda v nejmenované pražské nemocnici s nejmenovaným lékařem mě vyvedla z omylu. A tak je tu další etuda na téma lékařská etika a vztah k pacientům.

Začalo to poměrně nevinně, pár měsíců po porodu jsem byla trochu vyčerpaná a zesláblá, tak jsem se vydala ke své praktické lékařce na rutinní kontrolu. Ta zjistila, že mám zvětšenou štítnou žlázu, udělala nutné krevní testy a bez kometáře mne poslala na endokrinologii do spádové nemocnice. Zavolala jsem tam a zjistila, že mne objednají až za měsíc a půl nejdřv. Objednala jsem se a zavěsila telefon, a chtělo se mi brečet. Vědomí, že mám v nepořádku činnost štítné žlázy, a že moje únava a vyčerpanost bude pokračovat ještě měsíc a půl mě totálně rozhodilo. A tak jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit co se mnou je ještě dřív, než na mne přijde řada. Prostudovala jsem dostupnou literaturu i internetové zdroje a zjistila, že trpím tzv. poporodní thyroitidou, stav který snad ani popisovat nemusím, není totiž předmětem tohoto článku, stejně jako jím není hledání alternativních metod léčby a svépomoci. Nutno však říci, že jsem se do měsíce a půl tak zotavila, že jsem do nemocnice na vyšetření šla s přesvědčením, že jsem v mnohem lepším stavu, a že zanedlouho budu v pořádku.

Kdo endokrinologii někdy navštívil ví, že se nejprve nabírají krevní testy a teprve po obdržení výsledků přichází konzultace s lékařem. Ta moje byla stanovena na dalších 14 dní po odběru, tedy 2 měsíce poté, co jsem na endokrinologii poprvé zavolala. Když jsem se kontroly konečně dočkala, přišla jsem na objednanou hodinu do nemocnice a po krátkém čekání jsem byla pozvána do ordinace. Lékař seděl u počítače, při mém příchodu ani nevzhlédl a něco psal. Odběry prováděla sestra, takže jsem lékaře viděla poprvé, ale tento fakt ho zřejmě vůbec nezajímal, neboť mne ani nepozdravil, ani se mi nepředstavil ( a tím, že urputně psal mi nedal šanci pozdravit jeho). Říkala jsem si, že poté, co mi sestra změří tlak mne možná pozdraví a představí se mi, ale to se nestalo. Lékař se postavil, a přešel ke mně a díval se kamsi za mne, pochopila jsem jaksi, že bych asi měla vstát. Sáhl mi na krk a pronesl první slovo "Hmmm, trošku." Pak se zeptal na váhu a zda užívám léky. Nic víc, stále se na mne nepodíval. Poté mi sestra řekla, ať si lehnu na lehátko, a zakloním hlavu. Když jsem tak učinila lékař mi beze slova na krk nanesl chladivý gel a začal mi po krku jezdit čímsi. Co na tom, že vím, že mi dělal ultrazvukové vyšetření. Mohl mne informovat, mohl se na mne alespoň podívat. Neučinil tak a já jsem se čím dál víc cítila jako věc, která je vlastně dost odporná, jako něco, co není vůbec důležité a celá moje osoba se přenesla do krku, který jako jedný lékaře zajímal.

Pokračovalo ultrazvukové vyšetření, lékař sestře diktoval latinská slovíčka a jakési rozměry, pak mi beze slova podal něco jako utěrku a šel si zase sednout k počítači. Otřela jsem se tedy a opět si sedla na židli. Nic. Nikdo nic neříkal. Pak se sestra lékaře zeptala: "Dáme …?" (jméno léku který mi posléze předepsali) a lékař řekl "No já bych dal." Sestra mne poté poučila, že mám brát jednu tabletu ráno na lačno a po půl roce přijít na kontrolu, a zdálo se, že moje konzultace s lékařem skončila. Ale já jsem pořád nedozvěděla, jakou mám diagnózu, proč mi byl lék předepsán a zda mám šanci na vyléčení, a jakou. Tak jsem se zeptala, tedy velice nesměle, protože už to jaksi nezapadalo do schématu a měla jsem pocit, že se to jaksi nehodí. Zeptala jsem se jakou vlastně mám diagnózu. A lékař se mne okamžitě velice iritovaným hlasem zeptal, k čemu mi bude dobré vědět, že mám diagnózu tu a tu, že tomu stejně nebudu rozumět. Tak jsem ho požádala, aby mi to vysvětlil, a sestra (zřejmě lékařova tisková mluvčí) mne poučila. Zeptala jsem se tedy proč mi byly předepsány léky, a kdy se uzdravím. Sestra opět odpovídala a řekla, že je lepší začít brát léky teď, než až v momentě, kdy budu mít objektivní obtíže (jak jsem již předeslala, moje obtíže zatím ustoupily). Lékař nasupeně vzdychl, a otráveně mi řekl, že protože moje štítná žláza je špatně funkční, on si myslí, že bych měla ty léky začít brát už teď. Zeptala jsem se tedy, zdali se pak moje štítná žláza vyléčí a jaký je horizont a on mi na to kategoricky odpověděl že nikdy, a že postupně přestane fungovat úplně (zdali to bude rychle nebo pomalu, do roka nebo do padesátí let se nezmínil) a proto že mám léky prostě brát a na nic se neptat. Nedalo mi to, a jelikož kojím, zeptala jsem se zdali může mít předepsaný lék vliv na kojení, případně zdali přechází do mléka. Sestra děla, že prý ne. Lékař seděl u počítače a s velice chmurným výrazem upřeně koukal na cosi na obrazovce. Chtěla jsem také (hrůza, další, další otázky) vědět, zda má moje porucha a předepsaný lék vliv na případné početí a těhotenství. Odpovídala sestra. Prý ne, prý ať se objednám, až dojde k početí a pak budu chodit pravidelně na kontroly. A usedla za stůl a začala něco horečnatě psát. Pochopila jsem, že můj čas se naplnil, a že mám odejít, shrnula jsem tedy své poznatky, sestra zamručela, zvedla jsem se, řekla na shledanou a odešla.

Reklama

Před ordinací jsem se rozklepala a chtělo se mi brečet, už podruhé. Pocit, že mám diagnózu, o které nic nevím, jen to, že jeden z nejdůležitějších orgánů v mém těle špatně funguje a do smrti budu muset polykat prášky. Fakt, že mi diagnóza byla sdělena tak, že jsem se cítila jako dotěrná otravná ženská, která je pro svou nemoc o něco méněcenější než "my ostatní" a pro svou nemoc naprosto nehodna pozornosti. Bylo to přinejmenším nepříjemné setkání, se značně negativním dopadem na moji psychiku, neboť psychická stránka nemoci zůstala totálně neošetřena. Neslyšela jsem větu na uklidnění, nikdo mi neřekl, že situace není zas tak vážná, nikdo mi neřekl žádnou jinou informaci, než na kterou jsem se konkrétně zeptala, a kdybych nebyla předem už částečně informovaná o problému, byla bych se určitě úplně sesypala. Nebyla jsem člověkem, nebyla jsem Ludmila Chábová, matka, žena, překladatelka, pacientka, natož pak svéprávný člověk s právem na volbu a informaci, byla jsem jen další případ abnormální funkce štítné žlázy, anonymní orgán s problémem. O lidském přístupu, o uklidnění a ujištění, že vše bude v pořádku si mohu nechat zdát.

I odešla jsem domů a zasedla k internetu. Zadala jsem diagnózu do Googlu a opět jsem se začetla do nesčetných studií a diskuzí odborné veřejnosti. Dozvěděla jsem se, že lék je náhradou hormónu, který by jinak produkovala moje oslabená štítná žláza. Že můj stav je po porodu dosti obvyklý a postihuje 5-15% všech žen. Že 50-75% z nich se vrátí do normálu, a zbylých 25-50% bude celý život potřebovat hormonální terapii. Dozvěděla jsem se ještě velkou spostu dalších informací, které bych byla ráda slyšela od lékaře při sdělení diagnózy, o alternativách léčby a jiných záležitostech, které ovšem nejsou pro pointu tohoto článku relevantní. Co mi nicméně přijde důležité zmínit je fakt, že lék přechází během kojení do mléka a že může u citlivějších dětí způsobit nadměrnou činnost štítné žlázy. Riziko je velmi malé, přesto bych o něm byla ráda informována ošetřujícím lékařem, abych mohla udělat svobodné rozhodnutí zda se chci začít léčit v průběhu kojení či nikoli. A dále, že lék v těhotenství přechází přes placentu do krve dítěte v minimálním množství které může mít podobný vliv jako při užívání při kojení, a že užívá-li se v prvním trimestru, zvyšuje riziko, že se dítě narodí s Downovým syndromem, srdeční chorobou nebo více prsty. Také jsem se dozvěděla že samozřejmě pokud existují objektivní příčiny pro podávání léku, je jeho podávání pro spíše fetus přínosem, a to i s přihlédnutím k výše uvedené informaci o riziku vzniku Downova syndromu. A mnoho dalších informací.

A tak tedy odpovídám na úvodní otázku a titulek mého článku: chěla bych vědět diagnózu, přínos léčby i možná rizika prostě proto, abych byla informovaná a se mohla svobodně a informovaně, v klidu rozhodnout. Neboť každý máme právo na svobodnou volbu, není-liž pravda, pane doktore?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama