Reklama
 
Blog | Ludmila Dvořáková (Chábová)

Mobilní prokletí

Všímám si toho denně, čím dál zřetelněji. Po ulicích se pohybují, do tramvají a autobusů nastupují a z nich vystupují lidé, kteří se nedívají kolem sebe, ale sledují upřeně jeden světelný bod před sebou. Světelný bod, který třímají v ruce, jejíž palec se téměř neznatelně pohybuje nahoru-dolů. Jsou to lidé, kteří žijí v zajetí svých mobilních telefonů, lidé ve virtualním světě tak úzce spjatém se světem skutečným. Nebo je to naopak?

A tak je tu další požírač lidských duší. Už to není jen televize nebo internet, který užírá lidem duši. Mobily jsou doopravdy tím, co nás sleduje na každém kroku a co totálně změnilo naše životy. Nutno podotknout, že i já jsem vlastníkem jednoho aktivního mobilního přistroje tohoto typu, a několika tzv. mrtvých kousků, které se válejí různě po policích v našem útulném bytečku. A je to právě skrze mou zkušenost, že jsem si uvědomila jak moc se příchodem levnějšího mobilního volání můj život změnil.

Tak tedy, k zastižení jsem kdykoli a kdekoli, jen v momentě, kdy nechci být rušena, vypínám zvonění. Telefon však běží stále, snad abych "nezmeškala" žádný z případných hovorů, protože dnes už lidé nevolají znovu, když už vytočí číslo… Prostě nechají číslo svého telefonu na dispelji telefonu volaného a ten už většinou zavolá zpátky sám. I v noci zvonění vypínám, abych se pořádně vyspala, protože jelikož je mobil stálým společníkem, kterého nosíte v kapse kamkoliv, je možné, že se některý z mých přátel rozhodne zavolat mi po vydařeném večírku ve dvě ráno, a to věru nekvituji s tak velikým nadšením případně pobavením jako kdysi, neboť jako kojící matka s batoletem v posteli si v noci zábavy a náhodných budíčků užiju dosytosti. Telefonuji všude, v dopravních prostředcích MHD, v autě (když už ho použiju), v parku, v lese, v Áčku, v obchodě či restauraci, na ulici. Prostě všude kam se vrtnu, tam telefonuju. Nebo SMSkuju.

SMSky si zaslouží samostatné zamyšlení. Dají se posílat stále i v momentě, kdy nemůžete mluvit. Naposledy jsem se o tom přesvědčila na promítání filmu, kde si dva diváci vyměňovali své dojmy pomocí SMSek, sedíc přitom 3 místa od sebe. Můžete přijímat i odesílat SMSky na přednášce, během přátelského rozhovoru i během lékařské prohlídky. Prostě všude, kde můžete zahýbat palečkem a nacvakat těch několik znaků zkomolené pačeštiny. SMSky opravdu a prokazatelně komolí a kazí jazyk. Už není důležitá barevnost, melodika, rytmus jazyka, tytam jsou několikastránkové (třeba milostné) dopisy a básničky načmárané na cár papíru a vložené do kapsy adresáta. Dnes se píšou krátké textové správy, a aby se co nejvíce významu vešlo do 148 znaků jedné SMSky (je nutno šetřit kredit, že…), slova se zkracují a komolí. Vynechávají se samohlásky, interpunkce, někdy i celá slova (za vše hovoří zkratka mtr která znamená "mám tě rád(a)" nebo "miluji tě rozverně" (případně jakkoli jinak, co si dosadíte pod písmeno R), ale může také znamenat motor, případně slovo matur odvozené od slova matura tj. maturita, že). Výzkum z loňského roku prováděný v Británii zjistil, že jazyk používaný v SMS zprávách již není možné označit za angličtinu. Člověk alespoň částečně se neorientující v SMS jazyce neporozumí.  A SMS jazyk se infiltruje i do běžné psané konverzace přes e-mail. Totam je oslovení a obvyklá struktura dopisu, a zkomolená slova se dostávají i sem. Krátce, stručně, k věci, neztrácejme čas. Což, na druhou stranu ovšem nemusí být vůbec špatné.

Reklama

Po ulicích, v tramvajích, a jiných dopravních prostředcích se tedy pohybují zvláštní tvorové, kteří drží v ruce mobil a s nepřítomným výrazem cosi zuřivě naťukávají do svého telefonu. Zprávu odešlou během výstupu z tramvaje, pak nervózně chvíli co chvíli pozorují displej zda náhodou nepřišla už odpověď, která obvykle dorazí záhy. Oznamovací tón ani nestihne doznít a už se píše odpověď. Přijde mi to neuvěřitelné, lidé se už nedívají, co se děje kolem, nýbrž sledují písmenka na telefonní obrazovce. Proč jsou ale SMSky tak populární? Asi právě proto, že je můžete psát kdekoli a kdykoli, můžete si všechno co napíšete promyslet, což je výhodnější než když s někým přímo hovoříte a v případě, že se vám zrovna diskutovat nechce, prostě neodpovíte. Za vše hovoří scénka, kterou jsem zažila dnes v metru. Dvě dívky, ve věku odhadem tak 11 a 13 let, jedenáctiletá sedí a třínáctiletá stojí, v ruce mobil a zuřivě píše. Ta mladší se po chvíli zeptá: "Proč to píšeš teď, stejně to nemůžeš poslat, tady není signál!" A ta starší odpoví, s trochu vítězoslavným tónem: "To napíšu teď, ne, a pak to ve stanici pošlu. Logika, ne?"

Myslím, že mobily jsou na jednu stranu úžasné přístroje, které spojují lidi, kteří by se jinak spojit nemohli. Odpadají dlouhá čekání na schůzku, omluvit se může člověk hned jak zjistí, že má zpoždění. Také v momentě, kdy se mu někam nechce stačí napsat zprávu, není třeba používat svůj hlas k výmluvám. Nebo nedorozumění typu "kde že jsme se to vlastně měli sejít" či případně "na sobě budu mít černý kabát a v ruce Blesk" jsou již minulostí, stačí zvednout telefon a zavolat a pak už se vzájemně donavigovat jeden druhému v ústrety. Ale zároveň zmizela poetika. Soukromí jakéhokoliv setkání je stále narušováno neodbytným hlasem mobilního telefonu. V kině, v divadle, na koncertě, vždycky se najde někdo, kdo si zapomene vypnout zvonění nebo kdo potřebuje zrovna něco neodbytně probrat a nemohlo by to počkat těch několik desítek minut do konce představení. A tak, v lepším příadě, dotyčný zrudne, vstane a běží ven ze sálu, kde pak horečnatě mluví případně pološeptem vysvětluje, že je zrovna v divadle/kině/na koncertě a že zavolá později. V horším případě nerudne vůbec a nerudně začne polohlasem něco vysvětlovat přímo na svém místě, a vůbec mu nevadí, že tím může někoho rušit. Díky mobilu se ocitl v jiném, virtuálním, světě sého rozhovoru a reálný svět kolem sebe nevnímá. Třetí skupinku tvoří lidé, kteří dělají, že neodbytně vyzvánějící telefon není jejich, sedí jak na trní a čekají a čekají (spolu s ostatními diváky a posluchači), až mobil přestane zvonit. Pozornost většiny lidí se samozřejmě odvrátí od představení a diváci se snaži nalézt viníka. Ten se většinou prozradí sám. Krátce poté, co dozněl poslední tón vyzvánění se začnou hrabat (nenápadně) v tašce a inkriminovaný přístroj vypínají.

Myslím, že bychom se bez mobilů dost dobře obešli, a že by to možná bylo lepší. Lidé by měli zase větší úctu jeden k druhému, hluché momenty schůzek a setkání, kdy jednotlivci, voláni svými věrnými přístroji, postupně odcházejí a pak zase přicházejí by odpadly a s tím i vysvětlování kdo to byl a co chtěl, nebo, v horším případě tiché mlčení a předstírání, že jsem neposlouchal a nic neslyšel. A také, myslím, by bylo mnohem těžší dopustit se nevěry a nevěru dokázat. Lidé by se bez soustavného leč nepravidelného vyrušování zase lépe soustředili jeden na druhého, myslím, že by se i častěji scházeli a byl by na ně větší spoleh. Dojmy by si mohli osobně a ne ve zkratce skrze mrtvé textovky. Nebyl by ten svět potom hezčí?

A nedá mi to, nemohu se nezmínit o potenciální škodlivosti záření z mobilních telefonů. Škodlivost mobilního signálu byla dokázána zatím pouze v těsné blízkosti vysílačů. Vyšší výskyt leukémie, a jiných typů rakoviny, vyšší nemocnost a snížená imunita a studie hovoří o dalších vedlejších účincích. Názory vědců na škodlivost samotného přístroje se rozcházejí. Někteří odbodníci tvrdí, že signál vycházející a přijímaný mobilním ořístrojem má podobné účnky na mozek, jako miniaturní mikrovlnná trouba o nízkém výkonu, tedy že mění molekulární strukturu buněk a že jeho působení bude mít jistě zhoubné následky na lidský organismus a mozek. Je dokázáno, že se teplota pokožky v blízkosti mobilu při delším hovoru zvýší až o 1°C. Škodlivost signálu na lidský organismus zatím nikdo neprokázal, nebo pokud prokázal, lobby výrobců a distributorů mobilních telefonů tyto studie bedlivě střeží. Jiní vědci naopak tvrdí, že síla signálu, který moderní mobilní přístroje vysílají a přijímají je naprosto zanedbatelná, a že tyto vlny prcházejí naším tělem neustále, ať už jsme vlastníky mobilního telefonu či nikoliv. Tak nevím. Mám takový pocit, že jsem se, jistě nechtěně stala jakýmsi pokusným králíkem a zaprodala jsem svoje tělo ďáblu. To, jestli je signál mobilních telefonů opravdu škodlivý a zda má prokazatelný vliv na lidské zdraví či nikoliv zjistíme nejspíš až za několik desítek let. 

Napadají mne v této souvislosti dvě otázky: Chcete být pokusnými králíky? a Opravdu bez mobilu nemůžete žít? 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama