Reklama
 
Blog | Ludmila Dvořáková (Chábová)

Proč jsem rodila doma

Z reakcí k mému předchozímu článku Varování! Porod může být... vidím, že mnoho lidí nechápe, proč jsem ten článek vůbec napsala. Vždyť mně se nejedná o propagování porodu doma, nebo chcete-li domácích porodů, ale o zlidštění českého porodnictví tak, aby těhotné ženy nebyly "pacientkami" a jejich děti majetkem porodnice do doby kdy matka s dítětem odejdou domů. Chtěla bych zdůraznit, že nejsem propagátorkou porodů doma. Myslím si ale, že by ženy měly mít možnost svobodné INFORMOVANÉ volby místa porodu. A myslím si také, že pro mnoho žen, které se v poslední době rozhodly rodit doma, je tato volba volbou z nutnosti, tedy z absence místa, porodnice či porodního domu, kde by mohly porodit své dítě dle vlastních představ a v souladu s nejnovějšími výzkumy.

Při rozhodování, kde porodím své druhé dítě jsem neváhala ani chvíli. Z návštěv v několika porodnicích mi bylo jasné, že žádná z nich nebude moci vyhovět mým požadavkům na intimitu, bezpečí, suverenitu mých rozhodnutí a prostoru k intuitivnímu, přirozenému a tudíž pro mne normálnímu porodu. Své požadavky bych shrnula v následujících bodech:

  • založeny byly na zkušenostech z mého prvního porodu, zdůraznila jsem co se mi na něm líbilo, a co nelíbilo
  • založeny byly nemenší měrou na mém instinktivním cítění
  • inspiraci jsem čerpala ve světových výzkumech na téma prostředí porodu a jeho vliv na rodičku a novorozeně
  • inspiraci jsem čerpala rovněž v doporučení WHO a doporučení Iniciativy matce a dítěti přátelské

Jako zásadní pro mne byly následující body (zdůrazňuji, to vše pokud bude porod probíhat bez komplikací, tedy ne za každou cenu!):

  • porod bez medikace, tj. bez oxytocinu, jakýchkoli tišících prostředků, epidurální analgeze apod. 
  • co nejméně cizích lidí u porodu (pokud možno, bude-li porod probíhat bez problémů, jedna porodní asistentka, monitorující ozvy dítěte stetoskopem popř. dopplerem a sledující to, jak porod postupuje)
  • co nejméně vyrušování v průběhu porodu (tzn. aby lékař každou hodinu neprováděl vnitřní vyšetření, apod.)
  • možnost zůstat v průbehu porodu na jednom místě, a to jak v první, tak i v druhé době porodní (mnoho porodnic má takovou praxi, že matka musí přejít na druhou dobu porodní na "porodní sál", kde teprve může porodit, a to i když je už porod v plném proudu. 
  • naprostá svoboda výběru porodní polohy
  • pokud bude porod postupovat bez problémů, nezasahovat, tj. žádný klistýr, holení, dirupce vaku blan, epiziotomie, vnitřní vyšetření,
  • po porodu ihned položit dítě na mé břicho, veškerá nutná vyšetření udělat na témže místě, v případě, že dítě bude v pořádku ponechat jej u matky, tj. dítě neodnášet "ohřát do inkubátoru",
  • nechat dotepat pupečník a teprve potom jej přestřihnout
  • placentu nechat odejít spontánně, bez medikace
  • pokud budu já i novorozeně v pořádku, umožnění okamžitého odchodu domů (tj. tzv. ambulantní porod) za mým prvorozeným synem, mužem a mojí rodinou, dohodnutou jsem měla předem návštěvu naší pediatričky u nás doma, měla jsem i její soukromé číslo domů (jako ostatně všichni její pacienti).
  • v případě komplikací možnost pobytu mého muže a syna se mnou a novorozencem na společném pokoji v porodnici (tak jak tomu bylo po mém prvním porodu, samozřejmě za úplatu) 

Když jsem s porodníky probírala svůj porodní plán, většina z nich mi u více než jednoho bodu řekla, že toto je požadavek velmi nestandardní, případně že toto u nich v porodnici není možné, a že si tedy budu muset hledat porodnici jinou. Neměla jsem přitom jiné požadavky než ty, se kterými jsem rodila své první dítě, v porodnici.

Reklama

Chtěla jsem se vyhnout antagonismům a střetům s ošetřujícím personálem. Věřím, že bych si mohla své požadavky nenásilně (a to zdůrazňuji!) v porodnici prosadit, ale chtěla jsem mít naprostou svobodu bez toho, že bych si své postupy musela hájit a stále dokola řešit, zda chci nebo nechci to či ono, po porodu bojovat o to, abych si mohla své dítě, za které jsme z právního i lidského hlediska odpovědni jen já a jeho otec, nechat u sebe.  Chtěla jsem prostě jen normálně porodit své dítě a zůstat s ním nepřetržitě i po porodu. Prosazování mých požadavků by navíc jistě zpomalovalo celý porodní proces, tak, jak tomu bylo u mého prvorozeného syna.

Rozhodli jsme se tedy, jelikož v blízkosti našeho bydliště, potažmo České republice nelze porodit způsobem, jaký je na západ od našich hranic (např. v Německu, Anglii i tom tak zprofanovaném Holandsku) docela normální, že naše druhé dítě přijde na svět doma, a na porod jsme se náležitě připravili. Asistenci jsem měla dohodnutou se dvěma soukromými registrovanými porodními asistentkami, které obě mají bohatou zkušenost s porody doma i v porodnici. Dvě byly pro případ, že by jedna nemohla z různých důvodů přijít. K jedné z nich jsem chodila do těhotenské poradny, s druhou jsem měla jednu několikahodinovou konzultaci, navíc je to moje přítelkyně, takže se docela dobře známe. Obě byly před porodem jedenkrát u mne doma (to vše je při plánovaném porodu doma zcela normální).

Vadily mi rovněž některé mystifikace porodníků, z nichž uvedu například sdělení, že ambulantní porod je nezákonný, a že dítě MUSÍ po narození strávit minmálně 72 hodin v porodnici (matka může jít domů). Většina porodnic byla v době, kdy jsme si porodnici vybírali přesvědčna, že jde o vyhlášku, kterou vydala minstryně Emerová, a ktrá je pro ně právně závazná. Nicméně jde pouze o metodické doporučení, a matka má právo odejít se svým novorozeným dítětem z porodnice domů pokud není dítě bezprostředně ohroženo na životě, a to i v případě, že nemá předem dohodnutou péči pediatra. 

Věřím, že každá žena má právo vybrat si svobodně místo porodu pro své dítě, a věřím, že naprostá většina žen chce pro své dítě opravdu tu nejlepší možnou péči. Ale tak, jako si každý představujeme jinak např. ideálního partnera, ideální práci, ideální dovolenou, tak si každá představujeme jinak ideální prostředí k porodu. Některou mohou odradit bílé pláště lékařů (vskutku existuje tzv. syndrom bílého pláště, kdy má člověk z lékaře v bílém plášti až panickou hrůzu), někoho naopak relativní "nečistota" domácího prostředí či papírové zdi nebo rušná ulice, ve které se nalézá její dům. Každá žena se cítí bezpečně v jiných podmínkách, některá si bezpečí nedovede představit jinak než v porodnici ve sterilním prostředí a má zato, že bez instrukcí lékaře by nedokázala poradit a pocit, že by měla být jen na chvíli ponechána sama sobě a svým porodním bolestem ji naplňuje hrůzou, jiná si bezpečí představuje naopak na své pohovce v obýváku např. bez přítomnosti mužů a za asistence jedné porodní báby. Některé z nás si jako ideální představují porod císařským řezem, o kterém se z nějakého mylného důvodu domnívají, že je méně bolestný, méně traumatický a bezpečnější jak pro matku, tak i pro dítě a jiné zase prožívají při spontánním porodu orgasmus. 

Nepropaguji porody mimo porodnici nebo v porodnici, ani porody medikalizované, ani nemedikalizované.

Přijde mi nešťastná ona často zmiňovaná "válka" mezi porodníky a registrovanými porodními asistentkami, která je často zbytečně přiživována nemístnou hysterií. Vždyť oběma stranám jde o jedno a totéž – bezpečí rodičky a jejího rodícího se dítěte. Domácí porody nejsou něco neobvyklého, i za totality bylo určité procento žen, které úmyslně rodily v domácnosti, z různých důvodů (třeba i nábožanských!) a nebyly to jen ženy z odlehlých koutů republiky. A myslím, že je potřeba, aby všechny, tedy i tyto ženy měly možnost dostatečné péče během zvoleného porodu, aby nebyly ponechány vlastnímu osudu bez podpory. Ano, v případě komplikací při domácím porodu jsou ženy převáženy do porodnice. Ale není to, myslím, tak, že "dokud je vše v pořádku, není jim lékař dost dobrý, ale jakmile nastane problém, to pak škemrají, aby jim pan doktor pomohl!". Domnívám se, že opravdu velké procento žen (a světové výzkumy uvádějí 85 procent všech žen) je schopné porodit přirozeně bez zásahu lékaře. A pokud přeci jen komplikace nastane (např. obtočený pupečník kolem krku apod.), pak je skvělé, že existuje moderní medicína a lékaři, kteří dovedou zachránit jak ženu, tak i dítě. Není mi ale známo, z praxe ani ze žádného výzkumu, že by domácí prostředí zvyšovalo riziko právě již zmiňovaného přiškrcení pupečníku, či předčasného odloučení placenty, po kterém následuje masívní, život ohrožující krvácení, nebo že by naopak nemocniční prostředí toto riziko snižovalo. Je třeba vzít v potaz také ekonomické hledisko, kdy péče lékaře v průběhu porodu je prokazatelně dražší než péče porodní asistentky (ať už v porodnici nebo v domácím prostředí)…

Porod je setkání se smrtí, a některé porody, ať už vedené doma, nebo v porodnici končí smrtí. Nízká úmrtnost novorozenců v ČR je zajisté dána vysokou profesionalitou našich porodníků, nicméně také jednou z nejvyšších procent medicínsky indikovaných potratů na světě, a to na základě propracovaného systému genetických screeningů. Dětem, které by porod nemusely přežít a které by perinatální úmrtnost kojenců zvyšovaly, prostě není dovoleno se narodit. A výzkumy prokazují, že výskyt komplikací se několikanásobně zvyšuje, pokud je jakýmkoli způsobem do průběhu porodu zasahováno, natožpak když se rutinně dělá klistýr, podává oxytocin, používají analgetika v průběhu porodu nebo urychluje vypuzení placenty. 

Není na čase zakopat válečnou sekeru, poučit se z celosvětových výzkumů a praxe v jednotlivých vyspělých zemích, a péči o matku a dítě těmto nejnovějším poznatkům v českých porodnicích přizpůsobit? Není na čase povolit porody v porodních domech tak, jak je to například v sousedním Rakousku nebo Německu? Vždyť se nejedná o žádnou masivní zálažitost – v obou zemích se procento plánovaných porodů doma pohybuje okolo jednoho procenta, stejně jako u porodů v porodním domě. Snad není důvod se tedy domnívat, že by se porod doma v České republice, která je v historicko-sociálním kontextu velmi podobná těm dvěma zmiňovaným zemím, stal jakousi masovou záležitostí, jako je tomu např. v Nizozemí, kde je ovšem tradice poněkud odlišná.  

Každá jsme jiná, a každá, podle mého názoru, máme právo vybrat si, kde chceme aby se naše dítě narodilo. Bezpečně. A o to tu jde.

O možnost volby.