Reklama
 
Blog | Ludmila Dvořáková (Chábová)

Varování! Porod může být posilujícím zážitkem přinášejícím štěstí!

Velmi často když mluvím o tom, jak se narodily moje dvě děti (předestírám, že oba moje dosavadní porody byly krásné, a že jsem si je opravdu užila), většinou "šokuji" sve posluchačky či posluchače. Je pro ně tězké pochopit, ze porod je něco naprosto přirozeného, krásného, druh přechodového rituálu a něco, co většina žen v jejich přímé rodové linii dokázaly vlastní silou, a s asistencí žen jim blízkých, bez "pomoci" lékařů v bílých pláštích s klistýry, nůžkami, skalpely a epidurálem v kapse.

Velice se ze svého druhého porodu raduji, neboť je to něco, co mi
přijde jako zachování kontinuity našeho rodu. Můj první porod, ve vrchlabské porodnici, byl
krasný, ale nedá se srovnat s tím druhým, který proběhl doma, kde jsem mohla doopravdy úplně
opustit svou "mysl" a stát se pouze vědomým a božím nástrojem zrození nového
života… Ještě dnes mne tyto momenty nesmírně posilují, a mám pocit, ze čím
vzdálenější je tento zážitek, tím silněji a pozitivněji ho vnímám. Zajímavé
je, že tomu u prvního porodu bylo také tak, jenže tam jsem silněji a
negaivněji vnímala všechny ty manipulace a vlastní "selhání", která až do
smrti zůstanou vryta do mého srdce.

Uvědomuji si, jak úžasná je síla, která ženy a muže v mém rodu provazí již od
pravěku, a která nám dala přežít všechny morové rány, nemoci (povětšinu času bez očkování)
a v neposlední řadě zrození a porody…
Můj druhý porod se odehrál doma v doprovodu porodní asistentky. V průběhu tohoto porodu jsem si výše uvedené souvislosti naplno uvědomovala, zároveň se spirituální podporou všech žen, ktere porodily stejně spontánně, normálně a přitom tak nádherně, jako já. Nádherné bylo také naprosté pochopení mého muže. Porodila jsem s jeho plnou podporou a respektem ke všem mým přáním a potřebám ještě dříve, než jsem je musela vyslovit.
Vybavuji si jeden moment, kdy jsem se při divokém rejdu svých boků ve víru sílící velmi dlouhé a intenzívní kontrakce a kdy jsem cítila jak se moje dcera v porodních cestách přetáčí. Visela jsem na jeho předloktích v naprosté důvěře (která je pro mne jinak dosti těžká a je to jedna z věcí, na které velmi intenzivně pracuji) v to, že mne udrží a podrží, a jen z dálky jsem zaslechla jeho povzdech "ja už to asi nevydrzim…" a zase jako z dálky svoji odpověď
"ja vím, ze vydržíš…" Vydržel, a tento zážitek nás velmi spojil a opět náš vztah postrčil na jinou vlnu…

Věřím, že, jak říká Vlasta Marek ve svém článku Začátek konce šeptání? , je potřeba mluvit o intenzívních a krásných zážitcích, radovat se z nich, a hlavně o nich zpívat, psát, dodavát odvahu a posilovat toto vědomí vlastní síly dalším ženám, aby se odpoutaly od strachu a zaběhaných cliché typu "strašně se bojím porodních bolestí" a "kdyby mi býval ten doktor neřekl, kdy mám tlačit, nikdy bych neporodila" apod.
Citím, ze v české společnosti tahle radost chybí bohužel nejen v oblasti porodu a porodnictví. Osobní radost je něco, co se v Čechách schovává, a projevíte-li ji, není vždy přijímána s pochopením.

Reklama

Za vše koneckonců hovoří jeden můj zážitek z metra, kdy jsem se se synem (dvou a půl letým) nahlas smála, chechtal se nějakému svému radostnému zjištění, žertíku, i moje pětiměsíční dcera se smála, a nějaký pán mne okřikl, aby ty děti tolik neřvaly. Nebyli jsme nijak mimořádně hluční, byli jsme jen v té chvíli neskonale šťastní. V ten moment jsem nemohla hned pochopit, proč by někomu mohl vadit smích dvou a pul letého
a pětiměsíčního dítěte… Ale pak mi došlo, že moje děti jsou prostě
šťastné, a fakt, že jsme byli všichni tři tak otevřeně štastní, zřejmě onomu pánovi vadil.
Zřejmě podobný moment již dlouho nezažil a nechápe, že kdyby se k tomu našemu štěstí přidal svým usměvem, či dokonce smíchem, i jeho by tento zážitek posílil a sám by si z našeho štěstí něco okusil. On ale nejspíš nemohl zavzpomínat na své dětství a takovy
nezřízený smích, protože nejspiš takový nezažil, je možné, že horodiče tehdy okřikli, aby nebyl
"rozjívený" a aby se choval "slušně" (ale opravdu nechápu, co je na projevování
radosti a štestí v metru neslušné či divné)…

Vyprávim-li radostně o svých porodech, setkavám se s úžasem, radostí a
údivem, ale také se zlobou, nepochopením a závistí – přesto se na tyto nepříjemné reakce na nikoho nezlobím. Pro některé lidi je totiž těžké pochopit, že jsem si tento způsob porodu nevybrala z nějakého vrtochu, či případně abych lidem či lékařům ukázala, že jsem "lepší" než oni resp. že to bez nich dokážu, ale že jsem si ho vybrala jelikož je pro mne instinktivně nejlepší volbou. Vybrala jsem si ho kvůli svým dětem, aby moje děti byly spokojené a šťastné, abych jim dala tento velmi vzácný základ, nádherný a instinktivní zážitek který je bude posilovat až do smrti.

I mne samotnou.