Reklama
 
Blog | Ludmila Dvořáková (Chábová)

Neotravujte své příbuzné v nemocnici, nechte je o samotě spát

Lidskost a citlivost je něco, co podle mého názoru k ošetřovatelství a tím i do zdravotnictví neodmyslitelně patří. Jelikož však v realitě tyto vlasnosti na mnoha pracovištích v nemocnicích chybí, ptám se, jaký je důvod pro tuto necitelnost a jak její příčiny odstranit. Tato otázka se mi zdá aktuální zejména proto, že se dnes většina umírajících lidí bez nemocnice neobejde a kdo by chtěl umírat v neosobních, nelidských a nepřátelských podmínkách. Nehledě na to, že do nemocnic by se lidé měli chodit léčit a je nad slunce jasné, že je třeba duševní pohody, aby proces léčení probíhal co možná nejrychleji a nejefektivněji.

Nutno hned na začátku říci, že nejsem nestranná, v nemocnici jsem prožila mnoho měsíců v průběhu svého dětství i dospívání. A že na nemocnici nemám vzpomínky nejkrásnější, je nasnadě. Ostatně komu z vás se v nemocnici líbí? Snad právě proto jsem tak citlivá na nelidský, někdy cynický až krutý přístup zdravotnického personálu v českých nemocnicích k pacientům. Chápu, že necitlivost má mnoho faktorů, například ten, že většina zdravotnického personálu neprošla byť jen základním psychologickým výcvikem. Dále nutno připočíst fakt, že syndrom vyhoření se podle mého odhadu týká nejméně 80% lékařů a zdravotních sester pracujících v nemocnicích – buď u nich vyhoření již proběhlo, nebo se k němu neodvratně blíží. Šílené přesčasové hodiny a nedostatek financí nejen na platové ohodnocení, přílišné pracovní zatížení lékařů i sester spojené s nedostatkem personálu, neosobní prostředí nemocnic a často nesmyslné stresové faktory jsou jen zlomkem problémů, které v nemocnicích denně číhají na jejich zaměstnance. Přesto přese všechno, si myslím, že není nutné s pacienty jednat jako s případy a nikoliv jako s živými bytostmi, a že není nutné pošklebovat se jejich utrpení, nadávat jim za jejich steny a ponižovat jejich nemocí beztak oslabené sebevědomí a psychickou rovnováhu.

Můj dědeček zemřel měsíc po svých devadesátých narozeninách, a já jsem přesvědčena, že způsob, jakým se s ním v nemocnici zacházelo vedl k jeho poměrně rychlému skonu. Do nemocnice byl přijat s otoky nohou a s dechovou nedostatečností, a přijímající lékař konstatoval, že je třeba "doladit mu jeho kardiostimulátor". Jinak byl dědeček shledán v uspokojiém zdravotním stavu, naprosto soběstačný, psychicky zdravý a vyrovnaný, hrdý člověk. O senilitě se v žádném případě nedalo mluvit. Ještě v nemocnici vtipkoval a říkal, ať se netvářím tak vážně, že ještě neumírá. Dovedete si tedy možná představit, v jakém šoku jsem byla, když jsme ho s maminkou na druhý den v nemocnici navštívili a on ležel v posteli pouze v kabátku od pyžama, přivázán k posteli, s plenou, viditelně utlumen sedativy. Překvapením bylo, že mi ošetřující lékařka sdělila, že dědečkův zdravotní stav se lepší. Ptala jsem se tedy, proč je v posteli přivázán, a má pleny a proč mu byla předepsána sedativa. Odpověď mne šokovala. Prý proto, aby se mu něco nestalo, kdyby šel sám na záchod a náhodou někde upadl, nebo kdyby se šel projít a zatočila se mu hlava. Na otázku proč s ním někdo na toaletu tedy nedojde, případně proč mu nedají zvonek, kterým by si pomoc mohl přivolat mi lékařka řekla, že nemají dostatek personálu, aby si takovou péči mohli dovolit (!!!).
Ten den si se mnou dědeček naposledy povídal.

Ještě v nemocnici jsem se rozhodla, že si dědečka okamžitě vezmu do domácího ošetřování a obrátím se na organizace typu domácího hospice, které by za ním ke mně domů docházely. Když ovšem tuto možnost maminka následující den konzultovala s ošetřující lékařkou, řekla jí, že dědeček v žádném případě není ve stavu, kdy by mohl být propuštěn do domácího ošetřování. Jako důvod uvedla, že je třeba mu třikrát denně píchnout injekci a zkontrolovat poslechem jeho srdce. Namítla jsem, že tyto úkony může udělat lékař, který by dědečka doma navštěvoval, ale lékařka striktně odmítla i tuto možnost. Dědeček už byl bohužel duchem nepřítomen, ze dne na den se z něj stal zlomený člověk, téměř nás nepoznal. Třetí den nekomunikoval již vůbec. Po deseti dnech dědečka propustili z nemocnice v, podle vyjádření jeho ošetřující lékařky, "uspokojivém zdravotním stavu" a dědeček následující den zemřel. To, že do nemocnice šel psychicky zdravý, soběstačný člověk s mírnými zdravotními obtížemi, a z nemocnice byla odvážena troska, která o sobě nevěděla, která již nebyla schopna samostatně udělat vůbec nic, a celá přeměna netrvala déle než 3 dny, je alarmující. Nikdy nezapomenu na poslední větu, kterou dědeček řekl mojí tetě v den, kdy zemřel. Řekl: "Dělej něco, nevidíš, že umírám?" Zemřel sám, v noci, na lůžkovém oddělení v domě s pečovateskou péčí, ve kterém prožil posledních 6 let svého života.

Reklama

Byla bych si ho hned první den odvezla na revers domů. Ale neudělala jsem to. Měla jsem strach a ten mě paralyzoval. Dodnes toho lituji, lituji, že jsme u něj nebyli, když mu bylo nejhůř, když umíral. Lituji, že jsme nezabránili tomu, aby byl po lidské stránce tak rychle zdecimován. Díky této zkušenosti jsem nicméně odhodlána bojovat za práva svých blízkých kdyby se, nedej bože, někomu něco stalo. Na vyřešení domácího hospice bylo tehdy třeba 10-14 dní, které jsem neměla. Otázkou však je proč ale musím vůbec takové věci řešit? Proč není humánnější přístup zdravotnického personálu samozřejmostí? Jak může vůbec někoho napadnout přivázat psychicky zdravého a svéprávného člověka k posteli a dát mu plenu, protože je to tak pohodlnější, protože se pak nemusím starat?

Dalších podobných zážitků by bylo tisíce. A to jsem se nezmínila o tzv. drobných příhodách, kdy je pacient při vizitě pouhým připadem,na kterém se ukazuje to či ono, o kterém se mluví jako kdyby byl v hlubokém bezvědomí a neměl žádné city. Nezmínila jsem se o rodících ženách, které rodí v naprosto nevyhovujících podmínkách a které jsou během porodu ponižovány. A o bezpočtu dalších, které zde ani jmenovat nebudu, myslím, že se každému z vás nejméně jeden vybaví sám. Ten, který odstartoval tento článek se udál předevčírem v nemocnici, kde leží babička mého muže. Leží na jednotce intenzivní péče po operaci zažívacího traktu, s podezřením na rakovinu. Dědeček, její muž za ní chodí každý den, celé odpoledne u ní prosedí, ošetřuje jí, když spí, tiše u ní bdí, když bdí ona povídá si s ní, a když jí nebylo dobře, není nic jednoduššího než říci to dědečkovi a on se okamžitě obrátí na ošetřující personál a poprosí o pomoc. Babička je ráda, že v nemocnici není sama, a rychle se uzdravuje, ostatně o psychologické roli, kterou při uzdravování hraje partnerova přítomnost se snad nemusím rozepisovat. Viditelně se ovšem ve své domněnce, že dědeček a návštěvy nejbližší rodiny pacientům prospívají mýlím, neboť včera jsme se od ošetřujících zdravotních sester dozvěděli, že by bylo dobré, aby dědeček chodil jen na krátkou chvilku, že to pro babičku není dobré, aby ji stále někdo navštěvoval a otravoval, aby mohla v klidu sama spát. No comment.